Za svého studia na vysoké škole člověk projde řadou zkoušek. A nemyslím teď jenom zkoušky z předmětů. Na začátku zkoušíme těžký život vysokoškoláka. Zkoušíme, jaké zacházení vydrží kolejní nábytek, zkoušíme paní na studijním, jakou má zrovna po obědě náladu.
Takhle zkouška byla ale jiná než ty ostatní zkoušky. Když jsem se na ni šel podívat poprvé, nic zázračného jsem nečekal. Prostě jsem ani neočekával, že bych odešel s nějakým výsledkem. Nutno podotknout, takhle zkouška má dvě části.
Takže i když jsem vlastně šel na první pokus s tím, že zjistím, co mohu pro příště čekat, tak jsem vlastně neočekávaně v té jedné polovině zkoušky uspěl. Ale i to mě stálo dost čekání. Když jsem totiž již poněkolikáté odevzdával úlohu do spárů počítačového systému, čekal jsem na její vyhodnocení. Čekal jsem, co systém řekne na moje řešení. Mezitím jsem si připravoval další varianty, pokud by náhodou tohle řešení zase nevyšlo. Nakonec jsem si tedy nečekaně odnesl plný počet bodů.
Ta druhá část mě ale stála trochu více čekání. Když jsem se šel na ni podívat již podruhé a opět odcházel s prázdnou, trochu jsem to nečekal. Docela očekávaně se zadání jednotlivých termínů mění a takže když konečně pochopím něco, ve druhém termínu se zase něco nečekaného objeví. A tak to bylo pořád. Až napotřetí.
Napotřetí totiž s námi každou písemku probrali. Napotřetí totiž ani oni nečekali, že bude zbývat ještě toliko studentů. Jenže mě to stálo zase čekání. Čekáte, než na vás dojde při pohovoru řada. Čekáte, než se vás na něco zeptají, čekáte, než na vás dojde řada mezitím, co jsou zkoušeni další. Čekáte, než je jiným udělena již doslova vypocená známka. Čekáte, zda vás náhodou neosvítí zářná myšlenka. Nakonec jsem už trochu nečekaně u téhle části zkoušky uspěl.
Tedy vlastně málokdo odešel s prázdnou. Neodešel s prázdnou ani ten, který se výsledný verdikt dozvěděl po čtyřech hodinách pocení v lavici zkoušeného a čekání. I uklizečky už na nás čekali.
No comments:
Post a Comment