Onehdá jsem se ocitl po dlouhé době zase na východě Čech. Je 11:35 a já vystupuji na pardubickém nádraží z mezinárodního vlaku přichozivšího ze "Stověžaté". Počasí se pomalu mění k jarnímu, dnes to skoro vypadá na tričko. Bohužel autobus mi jede až za necelou hodinu, uvažuji, jak s celým tím dlouhým časem naložit.
Na tuhle situaci rozhodně nejsem zvyklý. Většinou čekám, v nejhorším případě, 10 minut, na metro, na tramvaj... (nepočítaje noční provoz). Teď stojím před budovou nádraží a rozhlížím se kolem sebe. Kolem procházejí vklidu lidé, čekají na trolejbusy, na to, až je někdo autem odveze Nebo prostě jen někam jdou. Já se vydávám směrem do centra. Alespoň tedy projdu kousek města a zjistím, co se tu změnilo.
Nevím, proč mám pocit, že jsem jediný, kdo jde v tričku. Nevím, proč jsem jediný, kdo má pocit, že pospíchá, že hltá metry. Proč tady se nedobíhá zelená na semaforu? Tady spousta lidí jezdí na kole a světe div se, vůbec se nemotají mezi auty... jsou tu totiž cyklostezky. Tu se po hlavní třídě prochází rodina s dítětem a taky mě konečně někdo předejde. To už jsem ale hodně zpomalil. Prohlížím si výlohy obchodů, snažím se vzpomenout, které tu jsou nové, které neznám.
Málem si hlavu ukroutím, abych postřehl všechny ty novinky. Tedy spíš to, co jsem vždy přehlížel. Co se ale nezměnilo jsou lidi na zastávkách vytrvale čekající na trolejbus, který je popoveze o pár stanic dále, především pak z jednoho konce třídy Míru na druhý. I tak se tu ale snad nenajde skoro nikdo, kdo by dobíhal zavírající se dveře. Ti lidé, co chtějí jet, tu už totiž čekají. Při pohledu vzhůru spatřím mnoho krásných výzdob na budovách. Ty ale nejsou nové, byly tu, jen já si jich nikdy nevšiml.
"Ahoj!" zdravím až po pár decimetrech zpětně spolužačku ze základní školy. Otáčí se, ale asi mě nepoznává. Nechávám tak na očích černé sluneční brýle a užívám si nabyté anonymity. Výborně, a já celou dobu přemýšlel, zda někoho povědomého nepotkám. Tady je ta pravděpodobnost totiž o něco větší než v miliónovém městě.
Konec třídy Míru, Zelená brána, Perštýnské náměstí. Být v Praze, tak se tu přes davy turistů patrně neprotáhnu. Tady je ale liduprázno. Asi tu na radnici chybí ty "hodiny" s běhajícími plastikami. Mně ale čas dost kvapí. Zahnu tedy k zámku a projdu kousek Tyršovými sady. Ty se prý mají nějak změnit.
Vracím se zpět na třídu Míru a projdu ještě okolní ulice. Ale pozor, tady stačí přistoupit k přechodu a auta hned stojí! Nezvyk. Dokonce občas zastaví i cyklustům, ačkoliv dle předpisů nemusí. Neuvěřitelné!
Teď už se ale blíží konec té mojí hodinky. A já? Jak jinak, dobíhám autobus.
Prošel jsem centrum města, pomalu to nejdůležitější, za necelou hodinu. Moc novinek tu není. Něco se tu však změnilo. Tady je prostě nějaký jiný čas. Nebo jsem se změnil já?
