Onehdá jsem se ocitl po dlouhé době zase na východě Čech. Je 11:35 a já vystupuji na pardubickém nádraží z mezinárodního vlaku přichozivšího ze "Stověžaté". Počasí se pomalu mění k jarnímu, dnes to skoro vypadá na tričko. Bohužel autobus mi jede až za necelou hodinu, uvažuji, jak s celým tím dlouhým časem naložit.
Na tuhle situaci rozhodně nejsem zvyklý. Většinou čekám, v nejhorším případě, 10 minut, na metro, na tramvaj... (nepočítaje noční provoz). Teď stojím před budovou nádraží a rozhlížím se kolem sebe. Kolem procházejí vklidu lidé, čekají na trolejbusy, na to, až je někdo autem odveze Nebo prostě jen někam jdou. Já se vydávám směrem do centra. Alespoň tedy projdu kousek města a zjistím, co se tu změnilo.
Nevím, proč mám pocit, že jsem jediný, kdo jde v tričku. Nevím, proč jsem jediný, kdo má pocit, že pospíchá, že hltá metry. Proč tady se nedobíhá zelená na semaforu? Tady spousta lidí jezdí na kole a světe div se, vůbec se nemotají mezi auty... jsou tu totiž cyklostezky. Tu se po hlavní třídě prochází rodina s dítětem a taky mě konečně někdo předejde. To už jsem ale hodně zpomalil. Prohlížím si výlohy obchodů, snažím se vzpomenout, které tu jsou nové, které neznám.
Málem si hlavu ukroutím, abych postřehl všechny ty novinky. Tedy spíš to, co jsem vždy přehlížel. Co se ale nezměnilo jsou lidi na zastávkách vytrvale čekající na trolejbus, který je popoveze o pár stanic dále, především pak z jednoho konce třídy Míru na druhý. I tak se tu ale snad nenajde skoro nikdo, kdo by dobíhal zavírající se dveře. Ti lidé, co chtějí jet, tu už totiž čekají. Při pohledu vzhůru spatřím mnoho krásných výzdob na budovách. Ty ale nejsou nové, byly tu, jen já si jich nikdy nevšiml.
"Ahoj!" zdravím až po pár decimetrech zpětně spolužačku ze základní školy. Otáčí se, ale asi mě nepoznává. Nechávám tak na očích černé sluneční brýle a užívám si nabyté anonymity. Výborně, a já celou dobu přemýšlel, zda někoho povědomého nepotkám. Tady je ta pravděpodobnost totiž o něco větší než v miliónovém městě.
Konec třídy Míru, Zelená brána, Perštýnské náměstí. Být v Praze, tak se tu přes davy turistů patrně neprotáhnu. Tady je ale liduprázno. Asi tu na radnici chybí ty "hodiny" s běhajícími plastikami. Mně ale čas dost kvapí. Zahnu tedy k zámku a projdu kousek Tyršovými sady. Ty se prý mají nějak změnit.
Vracím se zpět na třídu Míru a projdu ještě okolní ulice. Ale pozor, tady stačí přistoupit k přechodu a auta hned stojí! Nezvyk. Dokonce občas zastaví i cyklustům, ačkoliv dle předpisů nemusí. Neuvěřitelné!
Teď už se ale blíží konec té mojí hodinky. A já? Jak jinak, dobíhám autobus.
Prošel jsem centrum města, pomalu to nejdůležitější, za necelou hodinu. Moc novinek tu není. Něco se tu však změnilo. Tady je prostě nějaký jiný čas. Nebo jsem se změnil já?
Thursday, 5 April 2012
Friday, 27 January 2012
Jak České dráhy o zákazníka přicházejí
Před nějakým časem jsem tu psal o zážitcích z vlaků RegioJet. Po čase se musím k tomuhle tématu opět vrátit. Jisté okolnosti mě totiž donutily opět služeb RegioJetu využít.
Při cestě do Prahy musím přesedat. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby ty přestupy byly krátké a navazovaly na sebe - jak by to člověk u vlaků čekal. Už léta mám vyhlídnutý jeden spoj, který je pro mou cestu naprosto optimální. Na přestup mám asi 5 min, žádné čekání, občas ani netřeba měnit nástupiště. To by ale nebyly České dráhy, aby nepřinesly nějakou novinku. Můj oblíbený spoj byl posunut tak, že již ten navazující nestihnu. Nezbývá mi tedy než Čekat Déle. Anebo využít další vyhlídnutou a občas používanou kombinaci o dvě hodiny později. Schéma stejné.
Ten vlak, který jede až z Budapešti a možná ještě dále, míval běžně zpoždění. Oněch 5 minut se tak občas protáhlo i na půl hodiny, proto jsem jezdíval tím dřívějším, spolehlivějším. Teď ale nebylo na výběr. Moje nástupní stanice je poslední, kdy ještě může lokální spoj něco předjet. Ano, tušíte správně, prostě mi ten navazují spoj projel před nosem - osobák má povinnosti ho samozřejmě pouštět. Zrovna dnes neměl to zpoždění a osobák nějakou tu minutu někde nabral (jak se někdy to zpoždění (ne)hodí, že?).
Už jsem se začal smiřovat s tím, že pojedu něčím dalším nebo prostě i Pendolinem, jen abych dorazil před půlnocí do Prahy. Když tu mi jízdní řády vnukly nápad. Nebude nějaké místo ještě v RegioJetu, vlastně teď navazujícím? Už těsně před přestupním nádražím tedy z mobilu vybírám poslední volné místo, platím kartou...je ani ne 10 minut do odjezdu. Pak už jde vše hladce. Nastoupím, dostanu malou lahvičku vody, noviny na čtení a tentokrát i kávu zdarma...
Od té doby jsem podobnou kombinaci využil již několikrát. Sázka do loterie s věčně zpožděným osobákem je hodně riskantní (má 4 minuty zpoždění - bude pouštět to EC/IC nebo ne?). Proto, pokud si mohu vybrat, využívám služeb RegionJet. Pravda, stojí mě to o nějakou tu korunu navíc (resp. o dost, po zvýšení DPH), ale za ten stres s navazujícími spoji, nejistým místem a absencí wifi mi to nestojí (tu wifi berte prosím jen jako do výčtu...). Jo mimochodem, ta wifi už chodí docela slušně. Asi to byly jenom porodní bolesti.
Takže i když pak vlastně v Praze Čekám Dlouho na S linku, která mě doveze skoro až domů (pořád je ale rychlejší než metro), vlastně jsem rád, že to tak blbě posunuli a že to má pořád zpoždění. Ono i totiž ten přístup stewardů a stewardek se hodně liší od toho, s čím se setkávám u Českých drah (i když tendence je snad zlepšující). Navíc jízdenku u ČD si musím koupit minimálně půl hodiny před odjezdem (jestli to tedy pořád platí) a nevím, zda tedy vlastně nemusí být vytištěna (u RegioJetu stále ukazuji e-mail s potvrzením platby na mobilu - a prostě to stačí).
Jo a slibuju, že až potkám toho milého průvodčího, který onoho dne se mnou sdílel strasti té první takto zvolené cesty, že mu tu korunu, kterou jsem dlužen, vrátím.
Při cestě do Prahy musím přesedat. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby ty přestupy byly krátké a navazovaly na sebe - jak by to člověk u vlaků čekal. Už léta mám vyhlídnutý jeden spoj, který je pro mou cestu naprosto optimální. Na přestup mám asi 5 min, žádné čekání, občas ani netřeba měnit nástupiště. To by ale nebyly České dráhy, aby nepřinesly nějakou novinku. Můj oblíbený spoj byl posunut tak, že již ten navazující nestihnu. Nezbývá mi tedy než Čekat Déle. Anebo využít další vyhlídnutou a občas používanou kombinaci o dvě hodiny později. Schéma stejné.
Ten vlak, který jede až z Budapešti a možná ještě dále, míval běžně zpoždění. Oněch 5 minut se tak občas protáhlo i na půl hodiny, proto jsem jezdíval tím dřívějším, spolehlivějším. Teď ale nebylo na výběr. Moje nástupní stanice je poslední, kdy ještě může lokální spoj něco předjet. Ano, tušíte správně, prostě mi ten navazují spoj projel před nosem - osobák má povinnosti ho samozřejmě pouštět. Zrovna dnes neměl to zpoždění a osobák nějakou tu minutu někde nabral (jak se někdy to zpoždění (ne)hodí, že?).
Už jsem se začal smiřovat s tím, že pojedu něčím dalším nebo prostě i Pendolinem, jen abych dorazil před půlnocí do Prahy. Když tu mi jízdní řády vnukly nápad. Nebude nějaké místo ještě v RegioJetu, vlastně teď navazujícím? Už těsně před přestupním nádražím tedy z mobilu vybírám poslední volné místo, platím kartou...je ani ne 10 minut do odjezdu. Pak už jde vše hladce. Nastoupím, dostanu malou lahvičku vody, noviny na čtení a tentokrát i kávu zdarma...
Od té doby jsem podobnou kombinaci využil již několikrát. Sázka do loterie s věčně zpožděným osobákem je hodně riskantní (má 4 minuty zpoždění - bude pouštět to EC/IC nebo ne?). Proto, pokud si mohu vybrat, využívám služeb RegionJet. Pravda, stojí mě to o nějakou tu korunu navíc (resp. o dost, po zvýšení DPH), ale za ten stres s navazujícími spoji, nejistým místem a absencí wifi mi to nestojí (tu wifi berte prosím jen jako do výčtu...). Jo mimochodem, ta wifi už chodí docela slušně. Asi to byly jenom porodní bolesti.
Takže i když pak vlastně v Praze Čekám Dlouho na S linku, která mě doveze skoro až domů (pořád je ale rychlejší než metro), vlastně jsem rád, že to tak blbě posunuli a že to má pořád zpoždění. Ono i totiž ten přístup stewardů a stewardek se hodně liší od toho, s čím se setkávám u Českých drah (i když tendence je snad zlepšující). Navíc jízdenku u ČD si musím koupit minimálně půl hodiny před odjezdem (jestli to tedy pořád platí) a nevím, zda tedy vlastně nemusí být vytištěna (u RegioJetu stále ukazuji e-mail s potvrzením platby na mobilu - a prostě to stačí).
Jo a slibuju, že až potkám toho milého průvodčího, který onoho dne se mnou sdílel strasti té první takto zvolené cesty, že mu tu korunu, kterou jsem dlužen, vrátím.
Thursday, 26 January 2012
O zkoušce
Za svého studia na vysoké škole člověk projde řadou zkoušek. A nemyslím teď jenom zkoušky z předmětů. Na začátku zkoušíme těžký život vysokoškoláka. Zkoušíme, jaké zacházení vydrží kolejní nábytek, zkoušíme paní na studijním, jakou má zrovna po obědě náladu.
Takhle zkouška byla ale jiná než ty ostatní zkoušky. Když jsem se na ni šel podívat poprvé, nic zázračného jsem nečekal. Prostě jsem ani neočekával, že bych odešel s nějakým výsledkem. Nutno podotknout, takhle zkouška má dvě části.
Takže i když jsem vlastně šel na první pokus s tím, že zjistím, co mohu pro příště čekat, tak jsem vlastně neočekávaně v té jedné polovině zkoušky uspěl. Ale i to mě stálo dost čekání. Když jsem totiž již poněkolikáté odevzdával úlohu do spárů počítačového systému, čekal jsem na její vyhodnocení. Čekal jsem, co systém řekne na moje řešení. Mezitím jsem si připravoval další varianty, pokud by náhodou tohle řešení zase nevyšlo. Nakonec jsem si tedy nečekaně odnesl plný počet bodů.
Ta druhá část mě ale stála trochu více čekání. Když jsem se šel na ni podívat již podruhé a opět odcházel s prázdnou, trochu jsem to nečekal. Docela očekávaně se zadání jednotlivých termínů mění a takže když konečně pochopím něco, ve druhém termínu se zase něco nečekaného objeví. A tak to bylo pořád. Až napotřetí.
Napotřetí totiž s námi každou písemku probrali. Napotřetí totiž ani oni nečekali, že bude zbývat ještě toliko studentů. Jenže mě to stálo zase čekání. Čekáte, než na vás dojde při pohovoru řada. Čekáte, než se vás na něco zeptají, čekáte, než na vás dojde řada mezitím, co jsou zkoušeni další. Čekáte, než je jiným udělena již doslova vypocená známka. Čekáte, zda vás náhodou neosvítí zářná myšlenka. Nakonec jsem už trochu nečekaně u téhle části zkoušky uspěl.
Tedy vlastně málokdo odešel s prázdnou. Neodešel s prázdnou ani ten, který se výsledný verdikt dozvěděl po čtyřech hodinách pocení v lavici zkoušeného a čekání. I uklizečky už na nás čekali.
Takhle zkouška byla ale jiná než ty ostatní zkoušky. Když jsem se na ni šel podívat poprvé, nic zázračného jsem nečekal. Prostě jsem ani neočekával, že bych odešel s nějakým výsledkem. Nutno podotknout, takhle zkouška má dvě části.
Takže i když jsem vlastně šel na první pokus s tím, že zjistím, co mohu pro příště čekat, tak jsem vlastně neočekávaně v té jedné polovině zkoušky uspěl. Ale i to mě stálo dost čekání. Když jsem totiž již poněkolikáté odevzdával úlohu do spárů počítačového systému, čekal jsem na její vyhodnocení. Čekal jsem, co systém řekne na moje řešení. Mezitím jsem si připravoval další varianty, pokud by náhodou tohle řešení zase nevyšlo. Nakonec jsem si tedy nečekaně odnesl plný počet bodů.
Ta druhá část mě ale stála trochu více čekání. Když jsem se šel na ni podívat již podruhé a opět odcházel s prázdnou, trochu jsem to nečekal. Docela očekávaně se zadání jednotlivých termínů mění a takže když konečně pochopím něco, ve druhém termínu se zase něco nečekaného objeví. A tak to bylo pořád. Až napotřetí.
Napotřetí totiž s námi každou písemku probrali. Napotřetí totiž ani oni nečekali, že bude zbývat ještě toliko studentů. Jenže mě to stálo zase čekání. Čekáte, než na vás dojde při pohovoru řada. Čekáte, než se vás na něco zeptají, čekáte, než na vás dojde řada mezitím, co jsou zkoušeni další. Čekáte, než je jiným udělena již doslova vypocená známka. Čekáte, zda vás náhodou neosvítí zářná myšlenka. Nakonec jsem už trochu nečekaně u téhle části zkoušky uspěl.
Tedy vlastně málokdo odešel s prázdnou. Neodešel s prázdnou ani ten, který se výsledný verdikt dozvěděl po čtyřech hodinách pocení v lavici zkoušeného a čekání. I uklizečky už na nás čekali.
Subscribe to:
Posts (Atom)